V kontextu celosvětového úsilí o přechod k udržitelným energetickým zdrojům hraje klíčovou roli několik mezinárodních organizací a iniciativ. Organizace spojených národů (OSN) prostřednictvím svého programu pro udržitelný rozvoj (Agenda 2030) stanovila konkrétní cíle, které zahrnují univerzální přístup k cenově dostupné, spolehlivé, udržitelné a moderní energii do roku 2030. A to konkrétně v rámci tzv. SDGs, cílů udržitelného rozvoje, kterých je celkem 17. Konkrétně v rámci energetiky si klade za cíl zajištění přístupu k „cenově dostupným, spolehlivým, udržitelným a moderním zdrojům energie pro všechny.“
OSN rovněž podporuje globální iniciativy, jako je Mezinárodní agentura pro obnovitelnou energii (IRENA), která pomáhá členským státům s implementací politik a projektů v oblasti obnovitelných zdrojů energie.
Evropská unie (EU) je lídrem v podpoře obnovitelných zdrojů energie. Strategie Green Deal, která byla představena v roce 2019, zahrnuje dosáhnutí klimatické neutrality do roku 2050 a zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě.
Součástí této strategie je i balíček „Fit for 55“, který zahrnuje řadu právně vymahatelných cílů EU v oblasti snížení unijních emisí do roku 2030 alespoň o 55 %. Důležitou součástí je i revize směrnice o obnovitelných zdrojích energie, která zvyšuje závazný cíl pro EU jako celek, aby podíl těchto zdrojů v celkové skladbě energetických mixů dosáhl na minimálně 40 % do roku 2030.
Tyto snahy jsou podpořeny i dalšími regionálními a bilaterálními iniciativami, například Africkou unií a její strategií pro energetickou tranzici nebo asijskými zeměmi, které rovněž zvyšují investice do obnovitelných zdrojů. Cílem těchto iniciativ je nejen snížit emise skleníkových plynů, ale také zlepšit přístup k energii v rozvojových zemích a podpořit hospodářský růst prostřednictvím inovativních technologií.
Pro tuto analýzu byla použita data z databáze Renewable Energy Consumption od Světové banky. Dataset obsahuje informace o podílu obnovitelných zdrojů energie v celkové spotřebě elektřiny v jednotlivých zemích světa mezi lety 1990 a 2021. Cílem této analýzy je vyhodnotit rozdíly mezi nejlidnatějšími, nejbohatšími a nejchudšími zeměmi, a diskutovat jejich přínosy a omezení. A identifikovat trendy ve spotřebě obnovitelných zdrojů ve vybraných zemích.
Pro zpracování dat byly použity následující metody:
• Porovnání skupin zemí: Země byly rozděleny do tří kategorií: nejlidnatější, nejbohatší a nejchudší dle HDP/obyvatele. Použila jsem přepočet HDP podle parity kupní síly.
• Vizualizace dat: Data jsem nejprve zobrazila v tabulce a
vybrané případy znázornila v grafech zobrazujících vývoj od roku 1990 do
roku 2022.
Použitá data zahrnují:
• Podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny v procentech z databáze Světové banky.
• HDP na hlavu dle parity kupní síly z projektu Worldometer.
• Populační data nejlidnatějších zemí světa z projektu Worldometer.
Zdroj: IEA, IRENA, UNSD, World Bank, WHO. 2023. Tracking SDG 7: The Energy Progress Report. World Bank, Washington DC. © World Bank. License: Creative Commons Attribution—NonCommercial 3.0 IGO ( CC BY-NC 3.0 IGO ).
Data ukazují, že podíl obnovitelných zdrojů energie se mezi regiony světa značně liší. Například v Demokratické republice Kongo, v Somálsku, Libérii, Gabonu, Ugandě, Středoafrické republice a v Etiopii se podíl obnovitelné energie pohybuje nad 90procenty. Protipólem těmto zemím jsou státy arabského světa, jako je Bahrajn, Katar, Alžírsko, Kuvajt, Omán či Saúdská Arábie, v nichž se podíl obnovitelných zdrojů rovná téměř nule (pohybuje se v rozmezí 0-0,1 %).
Mezi lety 1990 až 2000 a 2000 až 2014 nebyla dostupná data, vývoj v těchto letech proto nemusí v následujících analýzích odpovídat spojnici na grafu. Spojnice je proto pouze orientační.
Na základě informací projektu Worldometer z roku 2024 bylo vybráno 10 nejlidnatějších zemí světa, jejichž podíl obnovitelné energie v celkové spotřebě ukazuje následující graf. Jedná se o vývoj mezi lety 1990 až 2021 (v případě těchto zemí nebyla data za rok 2022 ve vybraném datovém souboru dostupná).
Pro porovnání byly vybrány země s největším počtem obyvatel, konkrétně: Indie (1,5 miliardy), Čína (1,4 miliardy), USA (350 milionů), Indonésie (280 milionů), Pákistán (250 milionů), Nigérie (230 milion), Brazílie (210 milionů), Bangladéš (175 milionů), Rusko (145 milionů), Etiopie (130 milionů). Analýza ukázala, že největší podíl ze spotřeby v obnovitelných zdrojích má Etiopie s více než 90 %, za ní následovala Nigérie s přibližně 80 %. Naopak nejmenší podíl mají Spojené státy s pouze 11 % a hned za nimi Čína s 15 %.
Následně jsem ze stejného projektu vybrala data o deseti zemích s nejvyšším HDP/osobu podle parity kupní síly, u nichž jsem poté provedla stejnou analýzu jako v prvním případě.
Do nejbohatších zemí jsem tedy podle dat z webu Worldometer zařadila následující (od nejbohatší): Lucembursko, Singapur, Irsko, Norsko, Katar, Spojené arabské emiráty, Švýcarsko, USA, Dánsko a Nizozemsko. Pouze jedna ze zemí dosáhla více než polovičního podílu obnovitelných zdrojů v celkové spotřebě elektřiny, a to Norsko se 61 %. Druhou pozici obsadilo Dánsko s téměř 40 %. Nejmenší podíl měly již zmíněný Katar, Spojené arabské emiráty a Singapur.
• Rozdíly mezi zeměmi:
Země jako Norsko a Dánsko investovaly do obnovitelných zdrojů energie strategicky a dlouhodobě, což vedlo k vysokému podílu těchto zdrojů.
Naopak země bohaté na fosilní paliva, jako Katar a Spojené arabské emiráty, mají nízký podíl obnovitelných zdrojů a spoléhají na tradiční energetické zdroje.
• Politická a geografická role:
Vysoký podíl obnovitelných zdrojů v Norsku a Dánsku je velmi pravděpodobně výsledkem příznivých geografických podmínek (např. vodní a větrná energie) a dlouhodobé politické podpory.
Nízké hodnoty v zemích jako Katar a Spojené arabské emiráty ukazují, že geografické podmínky a ekonomické faktory (např. ropný průmysl) brání rychlejšímu přechodu na obnovitelné zdroje.
• Globální dopad:
Stejný postup jsem aplikovala i na deset nejchudších zemí podle stejné databáze.
Do deseti nejchudších zemí podle HDP na hlavu spadají (v pořadí od nejchudší): Demokratická republika Kongo, Mozambik, Niger, Čad, Libérie, Malawi, Madagaskar, Sierra Leone, Filipíny a Eswatini. Z grafu je patrný vysoký podíl obnovitelných zdrojů, celkové trendy by šlo shrnout následovně:
• Vysoký podíl obnovitelných zdrojů:
Většina těchto zemí má podíl obnovitelných zdrojů energie trvale vysoký, často přesahující 70–80 %.
Země jako Libérie a Madagaskar si zachovávají stabilní vysoký podíl (nad 90 %), což naznačuje jejich silnou závislost na tradičních obnovitelných zdrojích, jako je biomasa.
• Pokles v některých zemích:
• Stabilní trend v jiných zemích:
• Regionální rozdíly:
• Závislost na obnovitelných zdrojích:
Chudé země jako Libérie a Madagaskar vykazují vysoký podíl obnovitelných zdrojů (90 %+), což pravděpodobně odráží závislost na biomase. Bohaté země jako Norsko (61 %) a Dánsko (40 %) nejspíš investují do moderních technologií. Země jako Katar či SAE mají nízký podíl (<10 %), dominují fosilní paliva.
Pro další zkoumání bych doporučila zkombinovat tato data s konkrétními údaji o energetických mixech jednotlivých zemí, aby bylo možné definitivně potvrdit předpoklady o využívání tradičních obnovitelných zdrojů jako je biomasa versus moderních technologií, jako je využití solární nebo větrné energie. Tradiční zdroje obnovitelné energie totiž nejsou vždy efektivní nebo udržitelné z hlediska environmentálních dopadů.
Země s nízkým podílem obnovitelných zdrojů by mohly těžit z větší mezinárodní spolupráce a technologií k urychlení transformace.